Jak to všechno začalo...

Jak a kdy jsme začali cestovat.
Za totality jsme hltali knížky plné nádherných fotek z celého světa, pokud jsme nějaké sehnali, a sledovali pořady o cestování jako byla "Kamera na cestách". Dodnes doma schovávám pohlednice, které mi nosil otec  od kolegy z práce, jemuž  je posílal syn z emigrace. Pohlednice z Mali, kde tehdy pracovali rodiče mé kamarádky patří k  nejvzácnějším kouskům. V té době to byla nedostižná exotika a nikdy nás nenapadlo, že mnohé země za pár let navštívíme osobně. Ale kam se v té době mohlo?
Když jsme získali v roce 1988 výjezdní doložku a devizový příslib do Jugoslávie na tři týdny, sbalili jsme stan, děti, jídlo, naložili všechno do Moskviče a jelo se.
V Jugoslávii jsme byli do posledního dne. Když jsme poslední den Jugoslávii opouštěli, měli jsme slzy v očích a bylo nám jasné, že několik příštích let nemáme šanci.
Přišel rok 1989 a všechno se změnilo. Najednou tu byla ta úžasná volnost a možnost jet všude, kam se člověku zachce. Začínali jsme ještě s dětmi po Evropě. Španělsko, Itálie, užasná Sicílie. Najednou stojíte na místech, která jste znali z dobrodružných filmů.
Když děti odrostly, vydali jsme se do vzdálenějších zemí. Plánovali jsme to poměrně dlouho, ale pořád se na něco čekalo. Až bude to..., až se dodělá tamto..  Nakonec jsme si stanovili přesný termín a řekli si rok dopředu "14. února poletíme s báglem do Thajska" . Vše jsme tomu termínu podřídili. A jeli jsme.
Toužíte-li někam vyrazit, stanovte si přesný termín. Z toho vzniklo naše motto na úvodní fotografii. "Jednou pojedu" nebo "někdy pojedu" znamená, že nikdy nepojedete.

 
Petr Baudyš © 2015